Český granát

Granát  patří mezi nejstarší známé nerosty, jež člověk v nejstarších dobách užíval k ozdobným a rituálním účelům. Granát není jeden minerální druh- ve skutečnosti  jde o skupinu minerálů, které si jsou chemicky a strukturně relativně blízké. Podle Mohsovi stupnice tvrdosti mají granáty stupeň 6,5 až 8,5.  U většiny granátů barvu způsobují různé příměsy kovů.  Předností českých granátů (pyrop)je překrásná ohnivě červená barva. Na rudém zbarvení se podílí chrom. Z ostatní skupiny granátů je známý Almandin – červená barva s odstínem do fialova, Andradit – Démantoid  rezavě hnědá a žlutozelená, Spessartin – proměnlivá oranžová a Grosulár –žlutá a zelená. České granáty vzdorují ohni, který je nepoškozuje, nacházejí se bez sebemenších kazů. První naleziště bylo v Českém středohoří a na Jizerské louce.

Těžba

V oblasti Českého středohoří byla první těžba prováděna ručním vybíráním granátů z ornice, nejlépe po dešti, kdy jsou zrna kontrastní vůči podkladu. Pokročilejším způsobem těžby granátů bylo hloubení šachtic a podmolů. Tehdejší hledači granátů se nechtěli zdržovat s odstraňováním skrývky, místy až 7 m, nad celou těženou plochou.. Proto začali razit úzké šachtice, široké pouze tolik, aby jimi bez problémů prošel proutěný koš a později okov (okovaný džber). Hloubka těchto děr dosahovala 15-40 m. Poté co byl pyroponosný materiál dopraven na povrch, bylo ho potřeba promývat ve zvláštních sítech(umístěné ve vodě se natřásalo tak,aby umožnilo oddělování granátových zrnek od jaloviny). Pláchnutí se vždy provádělo v potocích s dostatečným průtokem nebo u rybníků. Propadlá zrnka byla většinou větší než 1,5 mm. Granátový koncentrát horníci dopravovali domů, kde byl tříděn většinou ženami a dětmi. Vybírána byla pouze klenotnicky zpracovatelná zrna. Tento způsob těžby téměř v nezměněné formě trval více než  200 let a definitivně skončil až roku 1955, kdy byl nahrazen povrchovým lomovým dobýváním.

Broušení

Je pravděpodobné, že než byly učiněny první pokusy o broušení českých granátů, byly tyto zasazovány do šperků v surovém, neopracovaném stavu. Jako druhou etapu lze označit dobu, kdy byly granáty broušeny do podoby omletých zrnek. Dnes se tento způsob označuje jako tromlování. Třetí vývojovou  etapou bylo vybrušování  plátků tak, aby byla ještě zvýrazněna již  tak velmi atraktivní červená barva českých granátů. Šperky s českými granáty či jinými destičkami, byly vyráběny technikou zvanou cloisonné. Od broušení plátků byl již jen krůček k broušení kabošonů (mugle, čočkovec, buton). Nejvýznamnější etapou byla výroba prvních moderních fazetovaných výbrusů v podobě rout a rozet. (hvězdový či hvězdicový výbrus).Fazetové broušení, tj. broušení jednotlivých plošek na drahý kámen  začalo počátkem 16.století. Staré routy mají často velmi  nepravidelně rozložené fazety. Od roku 1660 se začal uplatňovat i tehdy nový briliantový brus. Briliantové výbrusy byly primárně zkonstruované pro diamanty, záhy se ale rozšířily také na ostatní barevné kameny včetně českých granátů.

Šperky

Pravděpodobně největší české granáty o nichž víme, jsou součástí empírové soupravy šperků z pozůstalosti po baronce Theodoře Ulrice von Levetzov. Souprava zlatých šperků s českými granáty byla vyrobena v letech 1806-1824 v Čechách.